UKÁZKA 2 Z ROKU KOZY

Jde se do divadla. A ne jen tak do ledajakého! Pepa nám totiž sehnal lístky na bytové divadlo. Nevíte, co to je? To je divadlo, které se nehraje v sále, ale přímo u někoho v bytě. Prostě pár diváků sedí na židlích v nějaké místnosti, třeba v obýváku, a sledují herce hrající své role přímo před nimi v té místnosti. Nikdy jsem na ničem podobném nebyl, ale Pepa říkal, že je to hrozně sugestivní zážitek, že se nám hra dostane doslova pod kůži, protože se budeme cítit, že jsme její součástí a že konkrétně tahle hra je naprostá pecka, alespoň mu to tedy tvrdila jeho sestra, která na ní byla už třikrát. Jmenuje se to Válka o Ljubu, pod čímž jsem si okamžitě představil, že to bude něco jako Válka s mloky od Čapka.

Zní to lákavě a tak jsme se s Doubravkou noblesně oblékli (jdeme přece do divadla!) a vyrazili vstříc novým zážitkům.

Když jsme dorazili na určenou adresu, přivítal nás nelichotivý pohled na starý pavlačový činžák, který toho už měl hodně za sebou a teď jen tiše čekal na svou demolici. Zazvonili jsme na byt se zvonkem se záhadným nápisem Krásná Menstruace 2000. Jak jsem se později dozvěděl, tak Krásná byla paní, co zde bydlela, a Menstruace 2000 je název uměleckého spolku, provozujícího zde divadlo. Otevřela nám žena zhruba ve středních letech, ne zrovna příliš krásná, a vybídla nás, ať jdeme dál, zujeme se v předsíni a pak ať se přesuneme do dveří vpravo, že představení každou chvíli začne. Tak jsem si zul své lakýrky, Doubravka své lodičky, navlékli jsme si papuče a odebrali se do onoho pokoje.

V místnosti byla tma, do které pronikala jen záře ze zapnutého televizoru. V rohu pokoje ležela na posteli nějaká hodně (ale fakt hodně!) stará stařenka a tiše sledovala TV Šlágr. Naproti posteli stál malý gauč, na který jsme si zřejmě měli sednout. Dřepli jsme si a netrpělivě čekali, co se bude dít. Jenže ono se nedělo nic. Babička dál koukala na televizi, ve které zrovna zpívalo Duo Yamaha „dam dam, dam dam, ruku hore dám.“ Patrně tahle scéna byla již součástí hry a měla vyjadřovat něco jako pomíjivost života, nebo něco podobně existencionálního. A ta vyschlá babička má být zřejmě ona titulní Ljuba. Abych byl upřímný, tak o žádný strhující herecký koncert nešlo. Babička ležela strnule na posteli a ani nehnula brvou. A najednou mi to došlo. Ona je mrtvá! Sedíme tu už pět minut, a ona ani nemrkla. Naklonil jsem se k Doubravce, abych se jí svěřil se svou obavou. Ta jen vystrašeně zatajila dech a pak mi řekla, abych zkusil do stařenky šťouchnout. Už jsem se zvedal z gauče, celý vyklepaný a propocený úzkostí, když vtom najednou babička zakašlala.

Žije!

S úlevou jsem si sedl zpátky na gauč a napjatě čekal, co bude dál. Jediná změna, která se však udála, byla ta, že Duo Yamaha dozpívalo a vystřídal ho Marcel Zmožek. Babička dál hrála kamennou sochu. Po chvíli se ve dveřích ukázala žena, která nás před chvílí vítala v předsíni a začala lamentovat, kde jsme tak dlouho, že se čeká jenom na nás a že už hra měla dávno začít. Rychle nám došlo, že sedíme v jiné místnosti a že babička, kterou jsme celou dobu sledovali, je paní Krásná, majitelka tohoto bytu. Omluvili jsme se a přešli vedle do obývacího pokoje. Tam už netrpělivě čekalo dalších šest diváků, mezi nimi i Pepa se Sabinou. Pepa na nás hned celý dychtivý spustil, že jdeme pozdě a já, protože si potrpím na dochvilnost, jsem se mu snažil vysvětlit, že jsme přišli včas, akorát jsme si spletli dveře, a tak jsme museli deset minut koukat na babičku, jak sleduje Duo Yamaha. Znělo to tak absurdně, že to Pepa vůbec nepochopil. Místo toho se raději začal podivovat nad tím, jak jsme oblečení. Já měl na sobě oblek, čerstvě přinesený z čistírny, a Doubravka stříbrné plesové šaty s krajkou na zádech. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na židlích podél zdi seděli mladý kluk v otrhané džínové bundě, holka v potrhaných černých punčocháčích a tmavě zelené flanelové sukni, starší pán v metalovém tričku, které pamatovalo ještě Woodstock a vedle něho osoba v černém roláku, s krátkými odbarvenými vlasy a velkými brýlemi s tlustými černými obroučkami. U té se mi bohužel nepodařilo identifikovat, zda je to muž nebo žena. Bylo to prostě To a bylo to strašně moc intelektuální. Jo, a pak tam ještě seděla Sabina, která dorazila rovnou z práce, tudíž měla na sobě elegantní kalhotový kostým, takže jsme aspoň s Doubravkou nebyli sami, kdo v tomhle prostředí vypadal jako maškary. Připadali jsme si jako svatebčané, co se místo v obřadní síni omylem ocitli v jednom z těch nechvalně proslulých chánovských paneláků.

Hra začala tím, že před nás předstoupili tři herci a představili nám svůj divadelní spolek. Říkají si Menstruace 2000, což mělo údajně vyjadřovat jednak to, že své hnutí založili v roce 2000 a také skutečnost, že hrají vždy jen jednou v měsíci. Zaměřují se na alternativní činohru, hrají pouze své vlastní autorské hry a jsou velkými zastánci Stanislavského metody, tudíž své role nehrají, ale vnitřně prožívají. Hra Válka o Ljubu, kterou dnes shlédneme, údajně nastavuje zrcadlo dnešnímu konzumnímu světu a poukazuje na komunikační krizi jak ve veřejném, tak i v osobním životě každého z nás.

Najednou se v místnosti zhaslo. Obklopovala nás tma a ticho, do kterého intelektuální To, sedící na kraji naší řady, nadšeně zašeptalo: „Epochální! Začátek epochální!“

Pak se prudce rozsvítilo světlo a my spatřili herce, jak stojí stále na stejném místě jako při úvodním slovu. Akorát s tím rozdílem, že tentokrát byli nazí. Kompletně nazí. Jen jeden z nich měl na sobě dětskou plenu, protože měl představovat mimino. Žena, ta co nám otevřela dveře a co nebyla krásná (dokonce nyní, když před námi stála nahá, byla ještě méně krásná), započala přednášet dlouhý monolog o tom, že je prázdná nádoba bez vody. Poté ji vystřídal muž, jakože její manžel, s nekončící úvahou o lidské zbytečnosti. A do toho všeho celou dobu herec, co hrál mimino, seděl v koutě a z plného hrdla řval. Celé dvě hodiny! Monology muže a ženy se začaly mísit, jeden začal řvát na druhého, obviňovat se navzájem ze zkažených životů a v závěru to celé přerostlo v regulérní rvačku. Řvali tak nahlas, že to zřejmě rušilo babičku vedle v místnosti, tudíž její reakce byla, že pustila televizi ještě hlasitěji, takže do manželské hádky hlavních postav a řevu herce, co imitoval mimino, zpívali nahlas Eva a Vašek. Jo, a mimochodem, Ljuba nebylo jméno hlavní postavy, ale jméno její vagíny, protože takhle si ji pojmenoval její manžel, a ta válka v názvu hry znamenala rozvod, takže se celou dobu ti dva přeli, komu po rozvodu připadne Ljuba a komu ne. Žena zoufale brečela a z plného hrdla křičela: „Nech mi moji Ljubu!“ a muž jí na pokraji nervového zhroucení prosil: „Alberta (to je to mimino) si klidně nech, i tenhle byt si klidně nech, ty zasraná čůzo! Jediné, co chci, je Ljuba!“ Žena, klečící na zemi, hlasitě brečela: „Ale Albert mou Ljubu potřebuje!“ A muž bušil pěstí do skříně a u toho kvílel: „Do Ljuby, do Ljuby, já už to nevydržím! Nenávidím tě, nemůžu tě vystát a víš proč? Protože miluju Ljubu!“ A do toho zpívali Eva a Vašek Bílou orchidej.

Bylo to nesnesitelné. Cítil jsem šílenou úzkost a do toho mě začala ukrutně bolet hlava. Zavřel jsem oči a snažil se myslet na něco jiného. Když jsem je otevřel, tak jsem tentokrát zařval já. Leknutím! Přímo přede mnou totiž stál onen nahý herec a křičel na mě: „Ty jako tady budeš spát, ty sráči? Spát se má v noci, jestli se nemýlím! Je to tak? Co děláš po nocích, že se ti teď chce spát, ty malá sračko? Určitě šukáš jako králík, nebo si honíš svého kašpárka ve sprše, je to tak? Tak se laskavě prober a neseď tady jak nějaká zasraná chcíplá myš! Tebe nezajímá moje Ljuba? Tobě je jedno, že když opustím svou nesnesitelnou ženu, že tím přijdu i o Ljubu? Ty zkurvenej ignorante!“ Už chápu, co myslel Pepa tím, když říkal, že se staneme součástí hry. Opravdu nezapomenutelný zážitek.

Pak se do sebe opět pustili muž s ženou, začali po sobě házet věci, kopat do nábytku, tahat se za vlasy a přitom oba nepříčetně sténali a volali: „Ljubo!“ Když těsně vedle mé hlavy dopadl na zeď hrnek s čajem a roztříštil se na kusy, bylo to už dost přes čáru. A když pak muž po ženě hodil kuchyňský nůž a ten se zabodl mezi diváky, bylo to už hodně za čarou. Navíc, když se zabodl do Pepovy ruky, přesně na to místo, kam před dvěma lety zabodla svou vidličku Gábina.

Teď už řvali úplně všichni. Já, Doubravka, herci i diváci. A nejvíc řval Pepa. Intelektuální To při pohledu na zkrvavenou pravačku Pepy omdlelo, tak že jsme nevěděli, jestli máme zachraňovat Pepu, nebo křísit To. Herec, hrající mimino, ze sebe statečně strhnul svou plenu a začal ji obvazovat kolem Pepovy ruky. Eva s Vaškem stále zpívali o tom, jak moc jsou šťastní, herečka se hystericky zajíkala a já se do toho všeho snažil zavolat taxíka, aby nás odvezl do nemocnice na pohotovost. Intelektuální To se po pár fackách od pána z Woodstocku probralo a celé nadšené začalo prohlašovat, že hra byla fenomenální, že se jedná o zcela novou formu scénického hraní, pak vyhlásilo Válku o Ljubu největším uměleckým dílem začátku jednadvacátého století a nakonec slíbilo, že hned zítra o tom napíše erudovanou recenzi na své webové stránky www.zemanneniintelektualaleprase.cz.

Když jsme rychle nastoupili do taxíku a vydali se směr nemocnice, ohlédl jsem se a spatřil stát před domem všechny tři herce, kteří nám dojatě mávali, jako to dělávají matky ve filmech, když jejich synové odjíždějí na frontu. Stáli tam uprostřed ulice a mírný večerní větřík si pohrával s jejich pinďoury, takže to vypadalo, jako kdyby na nás mávali i tam dole. Tím samozřejmě myslím ty dva mužské herce. Herečka tam dole měla Ljubu a ta nemávala.

Na pohotovosti nás přijímala krásná mladá doktorka a sotva spatřila Pepu, hned se jí vybavila jedna vzpomínka.

„Poslyšte, já vás znám! Nebyl jste tady náhodou už jednou se zabodnutou vidličkou v ruce?“

Pepovi to zřejmě lichotilo. Otočil se ke mně a zašeptal mi: „Ona si mě pamatuje, chápeš to? Myslíš, že je to tím, že se jí líbím?“

Chytl jsem Pepu za rameno a zcela upřímně mu řekl: „Myslím, že tím to nebude.“ Co jiného také na tohle říct, že jo?

Doktorka si neodpustila malé rýpnutí. „Minule vidlička, dneska nůž. Co to bude příště? Lžíce?“

A Pepa? Ten se opět začal řehtat jak kůň.

Když jsme se pak s Doubravkou vraceli noční tramvají domů, přišla na mě příšerná únava. Byl to náročný den. Sedl jsem si na sedačku, opřel hlavu o sklo a unaveně pozoroval ospalou noční Prahu. A v jednu chvíli, když jsme projížděli Karlovým náměstím, jsem měl pocit, že tam venku, přímo na chodníku, vidím Lolu. Stála tam a bavila se s nějakým mužem. Asi už mám halucinace. Lola tu už není a nikdy nebude. Že by se mi po ní tak stýskalo? Popravdě, zrovna dneska mi chybí. Protože ať už byla jakákoliv, vedle Menstruace 2000 by vypadala jako ztělesnění ctnosti a nevinnosti. Možná proto, že Lola nemá Ljubu.

Naštěstí.

 

 

 

 

 

 

 

 
TOPlist