Ukázka 4

Tento měsíc je to právě deset let od doby, kdy jsem úspěšně složil maturitní zkoušku. A přesně tak dlouho, co jsem přišel na ten stupidní nápad, že ze všech vysokých škol si vyberu zrovna něco tak neperspektivního, jako je studium filozofie. A jak to oslavit? No přeci třídním srazem! A tak se naše gymnazijní třída po deseti letech sešla téměř v plném počtu, aby zavzpomínala na krásná študácká léta, ale hlavně aby se každý dozvěděl, jak si kdo v tom dospěláckém životě vede. O to přeci jde nejvíc.

Sešli jsme se v nádherné restauraci v centru Prahy, jejíž ceny v jídelním lístku už však tolik nádherné nebyly. Popravdě, byly velké a děsivé. Alespoň tedy pro někoho, kdo pracuje v lidové kavárně jako je Svazarm. K dispozici jsme měli samostatný salónek, takže nás nikdo nemohl rušit ve volné zábavě. A že to zábava byla! Hned v úvodu došlo na mojí noční můru, když jeden z mých spolužáků přišel s nápadem, že si jeden po druhém stoupneme a řekneme o svém životě po maturitě pár vět. Díky této, pro mě stresující, hře jsem se dozvěděl, že všichni žijí spokojené a úspěšné životy a že i ten největší blbec ve třídě se dnes má lépe než já. No posuďte sami:

Jarda Brzobohatý – po gymnáziu vystudoval medicínu a dnes dělá ortopeda v nemocnici na Karláku. Má překrásnou ženu, dvě roztomilé děti a na tváři nefalšovaný americký úsměv. Prostě dokonalost sama.

Lucka Kubíčková – byla to nejhezčí holka v naší třídě. Po gymnáziu si nabalila úspěšného podnikatele, který vlastní v Praze síť obchodů s luxusní módou, a který je o třicet let starší jak ona. Vzala si ho, svatbu měli na Maledivách, ona mu porodila jedno dítě, které pravděpodobně není ani jeho, a její jediné zaměstnání je to, že občas zajde do jednoho z obchodů svého manžela, tam zbuzeruje prodavačky za to, že se příliš smějí nebo naopak že se málo smějí, a pak se spokojeně odebere do jejich luxusního bytu s výhledem na Pražský hrad. Dnes vypadá jako umělá napodobenina té sexbomby Kubíčkové, kterou jsme všichni na gymnáziu obletovali. Jo a mimochodem – říkal tu někdo slovo zlatokopka?

Mirek Petiška – vystudoval pedagogickou školu a nyní učí zeměpis a dějepis na druhém stupni základní školy. Říká, že se má úžasně a že konečně dělá to, co si odmala přál. Cha! Tak tohle mu nezbaštím! Určitě ho ve škole pubertální žáci šikanují, během hodiny mu hlasitě nadávají do debilů a on chodí domů s pláčem, že má nejhorší zaměstnání na světě a že dnešní děti jsou malí spratci, pro které jsou slova úcta a respekt cizí pojmy. Po večerech se pak rozmýšlí, jestli se má oběsit doma ve sklepě nebo demonstrativně ve školní tělocvičně. A nebo to tak vůbec není a on je skutečně šťastný. Existuje vůbec v dnešní době něco jako šťastný učitel? A ještě k tomu na základní škole? Já nevim jak vy, ale já to spíš vidím na ten špagát v tělocvičně.

Markéta Slámová – úspěšně udělala přijímačky na DAMU a dnes je z ní úspěšná herečka. Alespoň to tvrdí ona, přitom já jsem ji v žádném filmu ani v divadle doposud nikdy neviděl. Později mi řekla, že po herecké škole se provdala do Finska, kde udělala hvězdnou kariéru v jednom nekonečném seriálu, jehož název je Ulrike. Nebo Umakart. Prostě něco na U, já už si to nepamatuju. Hraje tam zdravotní sestřičku, které se, jak Markéta kulantně popsala, nedaří usadit. Aneb chrápe s každým doktorem na klinice. Na dotaz, jak se naučila finsky, odpověděla, že každá dobrá herečka, a to ona bezpochyby je, se naučí roli v cizí řeči raz dva. Později, když se opila, tak se nad sklenkou bílého vína svěřila jiné spolužačce, že v tom seriálu hraje jen epizodní roli a že finsky umět nemusí, protože v té roli vůbec nemluví, pouze souloží s doktory.

Patrik Koudelka – ano TEN Patrik Koudelka, co zlomil srdce naší Berušce! Myslel jsem, že na sraz vůbec nedorazí. Od toho dne, co nechal Berušku stát samotnou před oltářem, se po něm slehla zem. A kam zmizel? Toho dne, kdy tak nešťastně opustil svou nevěstu, sedl na letadlo a odletěl do Indonésie, kde se pod záštitou jedné charitní organizace začal starat o drogově závislé děti. Žil na rajském tropickém ostrově, učil děti číst a psát a byl šťastný. Práce ho naplňovala, takže nikdy ani nepomyslel na to, že by mohl založit rodinu nebo si najít partnerku. Od aférky s Beruškou žije sám a jak říká, nic mu nechybí. Teprve nedávno se vrátil zpět do Čech a sám neví, jestli se vydá na další misi nebo jestli se konečně usadí v Praze, kde měl vždycky svůj domov. Když tam před námi stál a povídal o svém životě, krásný a opálený, tak jsem mu poprvé v životě porozuměl. Najednou jsem chápal, proč si nechtěl Berušku vzít a proč udělal to, co udělal. A Beruška? Ta na sobě nedala nic znát. S úsměvem na tváři, který nikdy neztrácí, poslouchala Patrikovo vyprávění, a jenom já věděl, jak moc ji to v srdci bolí a pálí. Stará rána se otevřela a za jejím úsměvem se objevilo zděšení. Strach z toho, že spolu poprvé po tom jejich nešťastném rozchodu budou muset promluvit.

A pak přišla řada na mě. Když jsem tak sám sebe poslouchal, jak tam povídám o tom, že jsem dokončil filozofickou fakultu na Karlově univerzitě, že jsem pak dva roky hledal práci a nakonec si našel místo v kavárně, a že nemám ani manželku, ani žádné děti, a že dokonce nemám ani partnerku, tak uznávám, že má řeč nezněla zrovna inspirativně a hrdě. Prostě jsem si připadal jako blbec. Jak by řekla má matka, vypadám jak zoufalec. Korunu tomu nasadila Mrkvičková, největší šprtna v naší třídě, která se mě po té, co jsem domluvil, přede všemi zeptala, jaký že to mám titul z té slavné univerzity. Když jsem jí řekl, že PhDr., tak se začali všichni smát. Doktor filozofie a roznáší kafe. Taková sranda! A to jsem jim zatajil, v jaké kavárně vlastně pracuji. To by bylo až moc srandy najednou. Když jsem se posadil, tak mě spolužák Mareš vzal kolem ramen a nahlas zvolal, že jsem první koza s titulem, kterou zná. Další výbuch smíchu. Má matka má pravdu – jsem zoufalec.

Pak to šlo rychle. Povídání, vzpomínání, tancování, zpívání a do toho hodně popíjení a já, abych nějak přečkal tenhle příšerný sraz, tak jsem se srabácky opil do němoty. Pamatuju si jen, že jsem v jednu chvíli tancoval s Mrkvičkovou, kterou jsem celé čtyři roky na škole nesnášel a po dnešním večeru jsem ji nenáviděl ještě víc, a že jsem jí během tance pošlapal všechny nohy, které měla. Pak si také pamatuji, že jsem zahlédl Berušku, jak se baví s Patrikem. O čem se bavili však nevím.

No a pak přišel vrchol celého večera – kolem stolu začaly kolovat fotky dětí, které moji spolužáci a spolužačky stačili během svých úspěšných a dokonalých životů zplodit. A že těch fotek bylo! Když doputovaly ke mně, bral jsem fotku po fotce a přes celou restauraci jsem vykřikoval: „Tahle holčička vypadá jak andílek a přitom v patnácti bude závislá na perníku! Tenhle začne v šestnácti krást a v osmnácti skončí v kriminále! Tuhle ve třinácti ošuká bohatej strýček! A z tohohle bude už na základní škole alkoholik a když budete mít štěstí, tak vás v osmnácti ve spánku nepodřízne!“

Ticho. Všichni přestali mluvit, kapela přestala hrát a všichni šokovaně koukali na mě, jak znesvěcuju svými slovy něco tak posvátného, jako jsou fotky jejich dětí. Po zbytek večera už na mě nikdo nepromluvil.

Na závěr celého srazu jsme se všichni hromadně vyfotili. Všichni se na té fotce krásně usmívají a mají se rádi. Jak by řekla má neteř – všichni jsou BFF. Kromě mě. Mě, stojícího úplně na kraji, úmyslně z fotky ušmikli, takže tam jde vidět jen moje rameno.

Prostě blbec největší.

Už se nemůžu dočkat, až si to za deset let zase zopakujeme.

 
TOPlist