9. leden

Celý den dnes myslím na Nikolu. Myslel jsem, že se sama ozve a řekne mi, že to byl celý jen aprílový žertík (v lednu). Zasmějeme se tomu (budu předstírat, že to je strašně vtipné) a svět bude zase tak úžasný, jako když jsme byli spolu. Vzhledem k tomu, že se ale neozývá, jsem dospěl k názoru, že ten rozchod asi myslí vážně. Od rána nemyslím na nic jiného, než na to, že jí pošlu SMS. Jenže jí chci toho říct tolik, že jedna SMS nestačí. Mám jí zavolat? Nebude to vypadat, že otravuji? A není to moc brzo? Celý den v práci nemyslím na nic jiného.

Když jsem přišel večer domů, usedl jsem k počítači a napsal Nikole mail.

 

Nikolko má milovaná, píšu ti, protože mi chybíš. Raději bych ti to řekl osobně do očí, ale nevím, jestli mě chceš vidět. Vůbec nechápu, co se stalo. Vždyť nám spolu bylo tak fajn. Tak kde se to pokazilo? Nikdy jsem nepoznal holku jako jsi ty. Tak chytrou, vtipnou, laskavou, zdravě sebeironickou, upřímnou... prostě dokonalou. Znamenám pro tebe ještě něco? Asi jsem blb, že jsem to celé pokazil. Ale chci to napravit. Dáš mi šanci? Tvůj Adam.

Dopsal jsem poslední písmeno, najel kurzorem na tlačítko Odeslat a přesně 8 minut 35 vteřin mi trvalo, než jsem se odhodlal zmáčknout levé tlačítko myši. Teď už je to definitivní. Nezbývá nic jiného, než čekat na odpověď.

Abych si zkrátil čekání, zapnul jsem si televizi. Přepínal jsem z jednoho programu na druhý a hledal nějakou zábavu. A že té zábavy dneska v té televizi je! V pořadu Prostřeno se zrovna ptali soutěžícího jménem Pepa, který šel na večeři k nějaké Věře, jakou barvu kuchyně asi paní Věra bude mít. Po chytré otázce přišla ještě chytřejší odpověď. Pepa odpověděl: "No já myslím, že bude mít kuchyni červeně vymalovanou. Ona totiž dělá box, tudíž si myslím, že její oblíbený film bude Krvavý sport a proto bude mít červenou kuchyni." Tomu říkám logika!

Přepnul jsem to raději na první program. Tam běžel můj oblíbený AZ kvíz. Soutěž plná asexuálních lidí, kteří mají společné zájmy: zahrádka, historie a křížovky. Dnes tam soutěžila mladá dívka oblečená do plísňových džínsů a černé halenky s květinovým vzorem a krajkovým volánkem. Jmenovala se Karla. Uměla odpovědět na všechny otázky z chemie, historie, biologie a dokonce i kvantové fyziky. Když jí však byla položená otázka z umění, tak tvrdě narazila. Otázka zněla: Jak se jmenuje nejslavnější film Miloše Formana, který získal sedm Oscarů a začíná na písmeno A? Karla dlouze přemýšlela, přitom kulila očima, a na poslední chvíli vyhrkla ABBA. Pane Formane, slyšíte to? Tomu se říká absurdita! Kam se hrabe Vaše Hoří má panenko!

Přepnul jsem na další kanál. Zrovna tam běžela reportáž o nějakém romském ghettu kdesi v severních Čechách. Před kamerou stála žena, která měla víc dětí než zubů. a které se reportér ptal, jak se jí žije ve vyloučené lokalitě. Žena začala řvát, že jí to označení uráží, že ona není žádná lokalita a že je to diskriminace. Raději jsem televizi vypnul. Tolik srandy je i na mě moc.

Tři hodiny poté, co jsem odeslal zprávu Nikole, přišla odpověď. Vzhledem k tomu, že jí to trvalo tak dlouho, jsem očekával dlouhý omluvný mail. Když jsem však její zprávu otevřel, našel jsem tam pouze „:-(.“ To je vše. Nestojím jí ani za jedinou větu. Ani za jediné slovo! Nestojím jí dokonce za jediné písmeno! Ach jo!

Než jsem usnul, vykouřil jsem osm cigaret. OSM!!!!

 

(další kapitola zde)