Ukázka – Bohem zapomenutá láska

 

A byly tu Vánoce.

Večer před odjezdem na vánoční prázdniny jsme s Oskarem zašli do Viet House, což je vietnamská restaurace, stojící jen pár metrů od našeho internátu. Seděli jsme zaboření v hlubokých žlutohnědých kožených křeslech a ládovali se smaženými nudlemi. Hned vedle našeho stolu stála místo stěny obrovská skleněná vitrína a za ní malá zahrada s perfektně upravenými exotickými stromy a keři. Ten pohled spíš než bílé české Vánoce připomínal všední listopadový den někde v cizokrajné Asii.

U nás doma Vánoce milujeme,“ vyprávěl Oskar. „Začínáme už dopoledne v divadle. Je to taková tradice, že se sejdeme s ostatními herci a jejich dětmi a společně poobědváme houbového kubu a pak si připijeme domácím punčem od pana ředitele. Na zlaté prasátko nikdo nevěří, takže se vždycky pořádně nadlábneme. Každý rok je to velká legrace, protože herci nejenže umí dobře hrát, ale umí i dobře vyprávět, takže o veselé historky není nikdy nouze. Tyhle divadelní Vánoce mám hrozně rád, s lidmi od umění není nikdy nuda, to mi věř. Odpoledne pak doma probíhají přípravy na večer. Máme jasně rozdělené role: Já se ségrou strojíme stromeček a máma s tátou smaží kapra a připravují bramborový salát. Musí ho udělat hodně velkou mísu, protože na Štědrý večer se u nás schází celá naše rozvětvená rodina, to znamená obě babičky i dědové, teta Šárka se strejdou Mirkem a taky strejda Ondra, kterej se ne a ne usadit. A jak říká moje máma: Největším vánočním překvapením není to, co nám nadělí Ježíšek, ale jakou novou ženskou strejda Ondra zase přivede. Po večeři si rozbalujeme dárky a dodržujeme takovou rodinnou tradici, že jeden z dárků musí být vlastnoručně vyrobený. Počkej, něco ti ukážu!“ Oskar zašmátral ve svém batohu a vyndal z něho malou krabici z tvrdého kartonu. Opatrně ji otevřel a vyndal z ní cosi, co vypadalo jako malá váza na dlouhé štíhlé noze. Váza měla dvě velká ucha, za která se dala chytit, a na jedné straně měla namalované oči a pusu. Nikdy jsem nic podobného neviděl.

To je Thálie,“ vysvětlil mi Oskar. „Nejvyšší divadelní ocenění v naší zemi. Nebo teda spíš pokus o její zmenšeninu. V Gmündu jsem našel malou keramickou dílnu a tam jsem to vyrobil. Pravá Thálie je hrozně velká a navíc je vyrobená ze skla, tohle je jen takovej pokus o napodobeninu. A nesměj se mi!“

Je krásná,“ řekl jsem popravdě.

Naši jsou herci, tak snad poznají, co to je,“ zasmál se Oskar. „Ještě jim k tomu dám obálku a do ní strčím lísteček s textem: Cenu Thálie za nejlepší rodiče získávají Hana a Jakub Minaříkovi. Tak se jmenují máma s tátou.“

S úžasem jsem si prohlížel tuhle malou Thálii a přemýšlel, jakou asi má cenu. Je to jen drobný kousek keramiky, ale pro toho, kdo ji dostane, musí mít nenahraditelnou hodnotu, jakou nelze penězi spočítat. Přišlo mi to neuvěřitelně nádherné. U nás doma jsme si dávali jen praktické dárky, jako bylo oblečení nebo věci do školy. Nikdy jsme nad dárky neuvažovali tak jako v Oskarově rodině. Jako nad něčím osobním, nad čím by měl člověk přemýšlet a čemu by měl věnovat svůj čas.

A koukni na tohle!“ řekl Oskar, načež si vytáhl výstřih u svého svetru a poodhalil tak kožený provázek, který měl viset kolem krku místo řetízku. Na provázku visel velký dřevěný knoflík. „To jsem dostal od našich minulý rok. Ten knoflík patřil mému Evženovi, to byla moje nejoblíbenější hračka, když jsem byl malý. Evžen byl plyšový medvěd a já ho všude tahal s sebou. Do školky, k doktorovi, do obchodu, prostě všude. Jo a samozřejmě i do postele, bez Evžena jsem neusnul. Byl světle hnědej a celej takovej hezky měkoučkej a na sobě měl pletenej modrej kabátek s tímhle knoflíkem. Byla to má největší láska. Jednoho dne si ale Evžena vzal do parády Šmudla, to byl náš pes. Zbyly z něho jen cucky molitanu. Strašně jsem to tenkrát obrečel. No a najednou jsem pod stromečkem našel tohle! Celý roky ten knoflík ležel ve staré dóze u nás v kuchyni a teprve vloni ho máma úplně náhodou objevila. Během těch let zapomněla, že ho tam tenkrát schovala. No a tak mi k Vánocům vyrobila tenhle řetízek. Já vím, že je to blbost, ale já z něho měl neskutečnou radost. Ale raději ho nosím schovaný pod tričkem, aby se mi ostatní nesmáli, že nosím na krku knoflík.“

Kdyby tak Oskar věděl, jak moc jsem mu rozuměl. A nejen té radosti, jakou musí takový dárek udělat, ale i tomu cudnému skrývání tak osobní věci před ostatními. I mně visel na krku řetízek a i já ho raději před svými spolužáky skrýval. Byl tu však jeden podstatný rozdíl. Zatímco Oskar nosil na své hrudi život v podobě kousku svého dětství, já měl na hrudi smrt. Na krku mi visela miniatura umučeného Ježíše Krista.

A pak všichni koukáme na pohádku, tu nikdy v telce nevynecháme. Mně už moc pohádky nebaví, ale Štědrý večer bez pohádky by prostě nebyly ty pravý Vánoce. A po ní pak následuje divoká a vášnivá diskuze, jestli se letos ta pohádka povedla, nebo ne. Táta a teta Šárka se vždycky kvůli tomu do sebe hrozně pustí a my ostatní se tomu jenom smějeme. No a pak se vypne televize a přejde se k piánu. Táta na něj umí skvěle hrát a my ostatní ho doprovázíme zpěvem. Zpíváme koledy nebo naše vlastní vánoční písničky. Třeba Last Christmas od Wham, to znáš, ne?“

Znám,“ zalhal jsem.

Tak my u nás doma máme k téhle písničce vlastní text. Místo ,Last Christmas, i gave you my heart‘ zpíváme ,Náš pošťák u nás nezvonívá, lísteček ve schránce tu po něm zbývá‘.“ Oskar ten text skutečně zazpíval, což vyvolalo pozornost lidí, sedících u vedlejšího stolu. Nejdříve se po nás nechápavě podívali a pak se začali smát.

Ten text vymyslel kdysi táta po zkušenostech s naším pošťákem,“ dodal pobaveně Oskar. „Snad nikdy nám nic nedoručil do ruky. Vždycky jsme pro to museli běžet na poštu.“

Vánoce, jak je líčil Oskar, byly úplně jiné než ty, které jsem znal z domova. U nás se o Štědrém dni mluvilo hlavně o Ježíši Kristovi, což moc velká zábava nebyla.

Oskar znovu sáhnul do svého batohu, vyndal z něj úhledně zabalený dárek a podal mi ho. „Krásné Vánoce, Matýsku.“

Tohle jsem vážně nečekal. Vůbec jsem nevěděl, jak na tohle reagovat a tak jsem jen zkoprněle seděl a nevěřícně zíral před sebe.

Tak to rozbal!“ pobídl mě nedočkavě Oskar.

Opatrně jsem strhnul balicí papír a vytáhl z něho bílou krabičku. Jestli jsem byl dosud vyveden z míry, tak po otevření krabičky jsem byl doslova v šoku. Byl v ní dotykový mobilní telefon.

To-tohle ale přece...“ začal jsem koktat. Oskar mi hned skočil do řeči: „To aby se ti spolužáci nesmáli, že pořád nosíš starej tlačítkovej mobil pro důchodce.“

Tohle ale přece nejde,“ vypravil jsem konečně ze sebe. „To je strašně drahej dárek.“

Je to můj starej telefon. Kromě toho knoflíku jsem minulý vánoce dostal i novej iPhone a tenhle starej mobil už nepoužívám. Akorát se mi válí v šuplíku, tak co s ním. Já už ho nepotřebuju a tak jsem si říkal, že tobě by mohl udělat radost. Aspoň budeš konečně online a můžeme si psát“

Nikdy jsem nic tak drahého nedostal,“ přiznal jsem a přitom se hrozně styděl.

Oskar mě plácl po rameni. „Ale no tak, Matýsku! Neprožívej to tak, vždyť je to obyčejnej telefon.“ Pak vystrčil z výstřihu svůj dřevěný knoflík a usmál se na mě. „Tohle má skutečnou cenu, ten telefon ne.“

Poděkoval jsem, i když jsem pořád tomu všemu nemohl uvěřit.

Neděkuj, je to fakt maličkost,“ řekl Oskar. „A omlouvám se, že jsem ti nic nevyrobil. Protože nejlepší dárky jsou...“

... ty vlastnoručně vyrobené,“ dořekli jsme společně oba dva.

Zbytek večera jsme pak strávili tím, že mě Oskar učil, jak se vlastně s takovým dotykovým telefonem zachází. Nejdřív mi to vůbec nešlo, ale Oskar byl chápavý učitel a měl se mnou trpělivost. A jestli můj dosavadní život byl jako malá světnička s omezeným výhledem ven, tak dveře, za nimiž byl svět, se dnešní den zase o nepatrný kousek pootevřely.

Druhý den jsem šel Oskara vyprovodit na nádraží. Jeho vlak odjížděl o hodinu dřív než můj, ale mně to nevadilo, protože čekání na nádraží jsem měl rád. A teprve tady jsem si uvědomil, že nemám pro Oskara žádný dárek. Vůbec mě nenapadlo, že mi Oskar něco věnuje a že bych se měl shánět po nějakém dárku. Oskar už seděl ve vlaku a čekal na odjezd. Rukou jsem mu naznačil, aby otevřel okno.

Já jsem ti nic nedal,“ zakřičel jsem.

To přece vůbec nevadí,“ odpověděl Oskar.

Já bych ti ale chtěl něco dát. Řekni, co bys chtěl?“

Oskar se usmál a pak řekl: „Namaluj mi beránka!“

Nevěděl jsem, jestli si ze mě nedělá srandu.

Namaluj mi beránka, tak jako ho namaloval pilot Malému princi,“ zopakoval Oskar.

A pak se vlak rozjel. Oskar vystrčil hlavu z okna, přičemž vítr rozhoupal vlny v jeho tradičně rozcuchaných vlasech. Mávl na mě a pak hlasitě zakřičel: „Protože nejlepší dárky jsou ty vlastnoručně vyrobený!“

 

Ke každé knize dostanete jako dárek Oskarův knoflík pro štěstí.